Vídeňské mámení

16. července 2017 v 20:47 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
To máte tak. Naplánujete si zkouškové, aby bylo co nejdřív hotové (a stejně se s tím štvete měsíc, prostě proto, že někdo nemá čas a někdo nečte maily). Naplánujete si, že ten článek napíšete brzo (zítra začínám, ale fakt už) a potom, až to bude všechno hotový, vyrazíte za zážitky. Dobře, nakonec to upravíte a vyrazíte dřív, jinak by vás kleplo. Ale zítra fakt už začnu!
 

Nekonečná objetí a kojenci

8. června 2017 v 19:50 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Jsem v tom divném věku, kdy spolužačkám a vzdáleným kamarádkám k dětem gratulujute. Jsem ve věku, kdy se mě i lidi ptají, kdy si založím rodinu. Jsem v neskutečně dementním věku a neumím to s dětmi, ani trochu. Ale jako reálně ani trochu. Žila jsem v přesvědčení, že nejsem tak marná, ovšem prokázala jsem pravý opak.

Blonďák, puchýře a krabice kremrolí

1. června 2017 v 21:33 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Poslední týdny letí jako o závod, rychleji než by mi bylo milejší. Místo abych si vychutnávala horko a nicnedělání, které nastalo po zimním semestru, tak trochu nevím, co dřív. Nejlepší na tom všem je, že mě to ale z takových 99% děsně baví. To jedno procento pak tvoří ránní kóma, do kterého se probouzím. Ale jinak? Jinak je to definitivně boží.
 


Literatura v přírodě

26. května 2017 v 19:25 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Jedním z nejúžasnějších zážitků mýho prváku na vysoký byl literární kurz. Pamatuju si moc dobře, jak tam skoro nikdo od nás nechtěl, měli jsme z toho strach a na čtení textu jsme využívali tehdy ještě existující studijní týden. Ten se jenom tak mimochodem zrušil přesně ten samý rok, což je škoda. Mimochodem. Týden v Račím údkolí se ovšem nesmazatelně zapsal do našich pamětí, dokonce tak moc, že jsme následující rok chtěli jet znovu. Po 6 letech jsem se vrátila, pravda, ne do Račího údolí, ale natěšená na super týden. A přátelé, on byl, děsně boží!

Jdeme do finále s Harrym

19. dubna 2017 v 19:52 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Moc dobře si vybavuju moment, kdy mi došlo, že budu sakra učit. A že to bude celých 13 hodin. Německé gramatiky. Totálně neznámý obličeje. Bála jsem se, byla nervózní a po čase i trochu zklamaná, jelikož studentíci byli spíš ospalí, nereagovali a místy na mě koukali jak na totálního magora. Což je zcela v pořádku, všichni víme, že jsem magor. Posledních pár hodin ale začalo být v pohodě, asi přešel šok a zvykli si na můj pseudobalet před tabulí. Já si zvykla na okamžité překládání německých vět do češtiny, abych měla jistotu, že se všichni chápeme. A nakonec jsme se dostali i k tomu, že si studenti vybrali téma jedné z posledních hodin.

Další články


Kam dál