Smutná a naštvaná

16. října 2013 v 20:26 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Dnešek byl výjimečně děsivej. Začalo to ráno, kdy se vyplnil týden starej sen a já se pak následujících 15 minut snažila nebrečet, tak jsem si zarývala nehty do dlaní a předloktí. Že mi tak zůstanou vyryté půlměsíčky, to mě až překvapilo. Krom toho jsem nebyla dráčkovi schopná vysvětlit, co se děje. Zjednodušila jsem to na "špatnou noc", což podstatu ani z poloviny nevyjádřilo, ale netřeba ho zatěžovat víc. Má svých starostí dost.


Škola šla, jen jsem byla hrozně vyčerpaná a co chvíli opakovala ranní nehtovou torturu, abych se nerozbrečela. Docela to fungovalo. Bohužel se moje nálada exponenciálně zhoršovala, ale spíš ke stavu depresivnímu než nasranému.

Ta změna nastala doma. Samozřejmě, máme to k popelnici z bytu max 20 kroků, takže proč jít odpadky vyhodit, když jsem doma od tří hodin. Ať to vynese dcera, však jo, to bude hrozně milé uvítání, až uvidí ten bordel na rohožce. Však jo, vyrazila z domu o půl 7. a vrací se už v 17:50. Kurva už s tím...

Samozřejmě byla mamka hrozně milá dál. Večer jsem prožila vysloveně fyzickej odpor, když mi oznámila, že mi vyfouká vlasy. Nesnáším, když mi někdo hrabe do vlasů. Ani kadeřnice nesnesu. Výjimkou je dráček.
Ne, ona mi do nich bude hrabat a bude. Nepochopila jsem absolutně proč se mi do toho fénování nasrala, ale dobře no...

Bohužel nenastal klid ani ve chvíli, kdy jsem vykládala o škole. Chápu, že našim není jasný, co vlastně studuju. Ale abych u každýho názvu předmětu poslouchala, že jako k čemu mi to bude a smích, jakou školu to studuju...to bylo moc. Vrchol nastal, když jsem mluvila o povinné magisterské zkoušce a otčím se zeptal, k čemu mi jako bude ten kurent a proč se to jako učím psát. Má drahá a všeznalá matka poznamenala, že jen "honím kredity", na což jsem údajně expert.

Nemluvě o tom, že od května poslouchám, jestli už se učím na státnice (v lednu) a od září, jestli jako už laskavě píšu bakalářku (obhajoba v květnu/červnu). Kurva už s tím vším. DOPÍČE!!! Sere mě už i to, jak nemám absolutně žádné soukromí, protože máme byt 2+1 a můj pokoj je průchozí...

Pomoc. Pomoc...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 M. M. | Web | 16. října 2013 v 21:14 | Reagovat

Velmi dobře znám. Rodiče nikdy nebyli schopni odpovědět na otázku, jakou školu jsem vlastně studoval, ale rady, názory a soudy na ni rozdávali jedna radost. Buď jsem se vůbec neučil ("Hele stihneš to??") a nebo jsem se učil zase moc ("No aby ses z tý školy nepodělal! Jsi důležitej!"), tatík se nikdy před zkouškou nezapomněl zeptat: "Zvládneš to?" (super otázka, když člověk celou noc nespal a nervy má jak struny), no a státnice... "Tak co státnice? UČÍŠ SE? DÁŠ TO?"... jo tvl, když se nezbláznim dřív než nastane termín, tak možná jo.. :-?

Soucítím s tebou ;-)

2 Teeda Teeda | Web | 17. října 2013 v 0:55 | Reagovat

stěhuj se... vem nohy na ramena a bude ti lépe.. :)

3 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 18. října 2013 v 21:03 | Reagovat

ach... :( rodinu si nevyberieš, to poznáš a veľmi dobre vieš. Tieto obdobia sú také divné ... treba to len vydržať. Zatnúť zuby, obrniť sa maximálnou trpezlivosťou a vydržať. Potom by som to na tvojom mieste riešila inak. Nová práca, nové bývanie. Aj keď len ubytovňa.... ale sama a odznova. Držím palce, nech je lepšie.... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama