Pohovořme si

17. listopadu 2013 v 14:16 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Pátek začal špatně - návštěvou zubařky a ztrátou brýlí. Ale k tomu se vyjádřím v jiném článku. Tenhle bude o tom, jak to dopadne, když si dva nedospělí magoři promluví, resp. napíšou všechno, co si už dlouho chtějí říct. A k onomu kroku dojde, protože jeden z nich si píše blog a druhý ho tak nějak povšechně čte. Což má své výhody i nevýhody, pravda.


Tedy, večer, kdy už jsem byla stále méně a méně sjetá (kombinace 2x nalgesin + 1x anestezie se projevila jako solidní matroš), zahlásil dráček, že ty divný lidi na blogu mají pravdu. Musíme si promluvit. Asi není potřeba dodávat, že můj žaludek provedl dva kotrmelce a následně se mi srdce propadlo až bůhvíkam. Ruce se mi klepaly a tak tak jsem vyťukala souhlas. Och, já statečná a emancipovaná... Začátek byl na mně. Nesnáším začátky. Nikdy nevím, jak na ně. Ať už jde o psaní povídek, básniček, článků... jednoduše je nesnáším. Teď jsem se tedy odvolala na blog a doplnila pár informací k dotyčné. A k tomu, co mezi mnou a dráčkem je/není. Jak moc to pro mě znamená a že o to nechci přijít, pokud to budu moct jen trochu ovlivnit. Dráčkova slohovka mě rozesmála, ulevilo se mi a žaludek se přesta svírat. Domluvili jsme se, že o dotyčné nebudeme mluvit víc, než je nutné a ujistil mě, že se ji nesnaží sbalit ani dostat do postele. Následoval sloh na téma "city". Věděla jsem, co si přečtu. Nebo to minimálně tušila. Ano, nebylo překvapením, že mě nemiluje, není do mě zamilovanej a vlastně, má mě "jenom" rád. Ale na druhou stranu, mám i jeho respekt a určitou formu pochopení. Ono "rád" vlastně není vůbec špatné. Dokonce se mi i nebohý dráček omlouval za středeční ráno.
A pak jsem to konečně napsala. Poprvé jsem přímo jemu, bez jakýchkoliv vytáček či nepřímých adresátů napsala, že ho miluju. Nedovedete si představit, jak se mi ulevilo. Jakoby mi spadl ze srdce obrovský kámen. Jasně, věděl, co k němu cítím. Ale poprvé jsem mu to napsala. A dráček...neuletěl. Neprchl. Ani se nemá v plánu Elwin vyhýbat. Což je prostě skvělé.

Je mi líp. Mnohem líp. Ještě teď, když na ten rozhovor myslím, klepou se mi ruce. Ano, nechodíme spolu. Ano, má mě rád. Ale přesto, Elwin je šťastná. Ona nejistota je pryč. Odporný hlodající šedý červ s dlouhými chloupky chcípl. Dráček zůstává. A Elwin se může dál těšit z jeho přítomnosti.

Napsat, že to ani nebolelo, by podstatu rozhodně nevystihlo. Bolelo to. Bolela nejistota, neschopnost odhodlat se a čekání na reakci. Ale je klid. A za to to rozhodně stálo.
Ach my nedospělí magoři :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 17. listopadu 2013 v 17:26 | Reagovat

Gratuluju k tomu kroku :-)

2 M. M. | Web | 17. listopadu 2013 v 18:32 | Reagovat

Dobře ve mně hrklo, když jsem si uvědomil, že jsem ti promluvení si poradil já... :D :-x
Jsem rád, že to dobře dopadlo, máte to za sebou a že ty jsi šťastná :) Teď budu ještě držet palce, aby se Dráček konečně zabouch... nevim, na co čeká jako :-P Ts-he! :D

3 Teeda Teeda | Web | 18. listopadu 2013 v 10:08 | Reagovat

Páni... mě by to asi vadilo. Dojem toho, že někdo je se mnou a pouze "neprchá".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama