Sebevědomí

8. června 2014 v 19:14 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Je po maturitách a většina těch, co složili zkoušku dospělosti, má v ruce už i ten úžasný dopis o přijetí na tu či onu vysokou školu. Co víc si přát než dlouhé léto plné pohody a absolutně žádných starostí? Byly to vážně ty nejlepší prázdniny, co si tak pamatuju. poklidné, žádný strach z dalších zkoušek nebo nesplněných termínů... nenechte se mýlit, nezávidím to maturantům, naopak, přeju jim to, protože ač je maturita zkouškou maličkou oproti těm, co se blíží, je povětšinou tou největší dosavadní a v tuhle chvíli jim leží u nohou celý svět. Ach, jak nesnesitelná lehkost bytí.


Nedávno jsem zavzpomínala na svoje sebevědomí po maturitě. Konkrétně proto, že jsme se bavili o jisté slečně, co se hlásí na učitelství matiky a fyziky. Bylo mi řečeno, že dotyčná je opravdu... nu, je hloupější a že to asi není úplně dobrý nápad, jít na tenhle obor. Faktem je, že co je po střední dobrý nápad? Opít se tak, že nevíte, jak se jmenujete? Jet na nějaký skvělý výlet s partou přátel (a opít se tak, že nevíte, jak se jmenujete?)? Logicky vzato, co s gymplem? No nic, že jo. Takže vysoká, to se tak nějak nabízí. Jenže, připraví vás střední na vysokou? Ano i ne.

Rozhodně vám do hlavy naleje spoustu informací a ještě více balastu. Pokud jste obdařeni děsivou pamětí jako já, tak si je většinu ještě pamatujete a jste schopní odříkat vyjmenovaná slova, jako když bičem mrská (a pak půl hodiny přemýšlet, jaké i/y se píše tam či tam..). Máte za sebou maturitu a pokud s hodně dobrým výsledkem, tak vám logicky stoupne sebevědomí. Do toho přijetí na onen vysněný obor (a to často bez přijímaček), dokonalé podhoubí... pro krutý pád z výšek. Alespoň tak to bylo v mém případě. Hlásila jsem se na dvě školy, resp. na dva obory. Na ten humanitní jsem se dostala bez přijímaček a stále na něm setrvávám, v současné době více než spokojená. Ten další, o kterém jsem snila tak nějak celých 8 let střední, tak na ten jsem se nedostala. Dneska říkám, že díkybohu, protože bych z té školy letěla jak namydlený blesk a byla by to nechutná ostuda a tak vůbec. Tehdy... tehdy jsem byla přesvědčená, že na tu školu mám. Jo, vážně jsem si myslela, že mám na to vystudovat "molekulární a buněčnou biologii". No jo, mýlit se je lidské.

Víte, ve vztahu k oné slečně, přemýšlím nad tím, jak jsou na tom ostatní maturanti. Nemluvím teď o nikom konkrétním, jen tak obecně. Zda jsou připravení na to, že vysoká je zatraceně něco jiného a že to, že na gymplu projdete se samýma jedničkama (a někteří géniové ani nevědí, že jsou ve škole - zdravím, milovaný Drache) ještě neznamená, že vás první zkouška na vysoké nesemele. On je to totiž docela šok a zcela jiný systém. A to tak jiný, že se zdá být jako sen. Jenže. Může vás to semlít a to tak, že kvalitně. Anebo to ustojíte. Já vím, že jsem v prváku prožila děsivý šok v podobě vlastního sebehodnocení (a to si nemyslím, že jsem byla nějak přehnaně sebevědomá, ale myslela jem si o něco více, než bylo zdrávo) a vůbec odhadnutí toho, co mi vlastně jde. Protože, vážení, to, že něco umíte na 75%, to je bohužel málo. Protože pořád tu je několik desítek lidí, co jsou v dané věci mnohem lepší a zvládají ji na 100%. Anebo své schopnosti umí prodat. To, že teď si myslíte, že jste vážně úžasní, to je skvělé a já vám gratuluju, uchovejte si ten pocit. A snažte se ho zmobilizovat, až po prvním testu bude vaše jméno pod čarou. Protože takové věci se stávají. A stávat budou. Mimochodem, je fascinující, jak jsou dnešní náctiletí hrdí sami na sebe a říkají o sobě, že jsou úžasní. Přičemž na otázku "a co je na tobě tak úžasného?" podají odpověď ve stylu "já to vím, cítím to a dost lidí mi to říká". Jo, super. Mně to taky dost lidí říká, že jsem skvělá (někteří upadají do bludu, že jsem božská, ale buďme k sobě upřímní, to je jen nedostatek krve v mozku - na druhou stranu, Drache, krásně se to poslouchá). A že jsem anděl a tak. Jo a říkají to především ve chvíli, kdy jim na mail pošlu vypracované státnicové otázky, pomáhám jim řešit studijní problémy a tak vůbec, jsem tu pro ty lidi. Ale ve výsledku, co je na mně tak úžasného? Proč bych zrovna já měla být lepší než támhle nějaká 17letá slečna? Možná proto, že jsem střizlivější ve vlastním hodnocení. Že se snažím poměřovat jen s těmi nejlepšími, protože jen ti mě můžou posunout dál. Protože čím více věcí poznávám, tím více vidím, jak málo toho ještě znám a kolik knih chci ještě přečíst, kolik věci se chci ještě dozvědět. (A pak mám bambilion negativních vlastností, na ty nelze zapomenout, co si budem nalhávat.)

Co jsem tedy tímhle vším chtěla říct? Je krásné, že si věříte, je to svým způsobem dobře. Ale buďte střízliví, protože se můžete stát, že pád z výšky bude kurva bolet. Cílila jsem na maturanty, protože o těch jsem vedla rozhovor a těch se i týkají moje vzpomínky. A neříkám, že jsou takoví všichni, to chraň bůh, ale jsou i tací. A pak se nabízí otázaka, co je na nich tak dokonalého, úžasného a dechberoucího?

Užívejte si ty nejkrásnější prázdniny, ty nejdelší a vlastně bezstarostné. A užijte si onu nesnesitelnou lehkost bytí :) až přijde čas, slétněte na zem a zkuste s pokorou přijmout to, co vás čeká. Hodně štěstí, milí maturanti, do nového světa :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 8. června 2014 v 19:45 | Reagovat

Musím říct, že já šla na vysokou v podstatě s čistým štítem, protože první dva roky se týkaly převážně historie a filozofie a tím, jakožto ekonomka, jsem byla absolutně nepolíbená, a něco málo, co jsem se v ekonomii naučila, jsem mohla využít až o dost později, kdy konečně nastoupilo obchodní právo, které mě ovšem nebaví. Ve všech ostatních předmětech jsem neměla základy v podstatě žádné, a tak jsem jela podle sebe a viděla, že na začátku gympláci téměř opakují a nedělá jim to potíž a já nevím, která bije, takže asi nejlepší nebudu. A s tím, že nejlepší nebudu, jsem si prostě jela své a ejhle, jsou tu lepší než já, kteří ten obor žerou a ví první poslední, ale jsou tu náhle i horší než já, kteří tak tak prolézají. A mně to od chvíle, kdy jsem přišla na to, že nechci jít úplně stejnou cestou jako ti nejlepší, tak nějak stačí.

2 Elwin Elwin | E-mail | Web | 8. června 2014 v 19:49 | Reagovat

[1]: tyjo, to zní docela děsivě a je fakt, že taková překvapení ale nejsou nic neobvyklého. Jsi dobrá, že jsi to zvládla! :) a samozřejmě, jde o vlastní spokojenost :)

3 Gwennidor Gwennidor | Web | 8. června 2014 v 20:07 | Reagovat

Nemyslím si, že by stanovení hodnoty vlastní osoby bylo nějak jednoduché a popravdě závidím těm, kteří dokáží přestřelit. Ne snad proto, že bych si jich  kvůli přehnanému sebevědomí víc vážila, ale proto, že jejich život se zdá být jednodušší než ten můj. Pravděpodobně je to pouhé zdání, ale o kolik je snažší jít ke zkoušce s vědomím, že na ní mám než naopak...
Mám pocit, že daleko lepší je své schopnosti přecenit než v sobě přehnanou sebekritikou zadusit ohníčky tam, kde by jinak mohla plát vatra.

4 Elwin Elwin | E-mail | Web | 9. června 2014 v 12:15 | Reagovat

[3]: taky si někdy říkám, o kolik by to bylo jednodušší :))) když někdy vidím módní kreace dívek na ulici, tak přemýšlím, proč sakra odmítám vyjít v sukni. Nebo moji spolužáci, někteří opravdu hloupí a přesto se nosí...
ale myslím si, že ideální je být realistou, ani se nepodceňovat a ani nepřecenovat, znát prostě své schopnosti. Ale to je to nejtěžší..

5 Zuza Zuza | Web | 9. června 2014 v 19:30 | Reagovat

Díky za přání:) Nu, trochu se obávám, že mě to semele, ale mám na stejné fakultě přítele, který mi aspoň může poskytnout informace o tom systému a podobně, takže aspoň nebudu tak mimo. A taky jsem se ve třídě setkala s lidmi, kteří naprosto neodhadli svoje schopnosti a hlásí se na školy, na které podle mě nemají. Nechápu, proč se člověk se čtyřkami z matiky hlásí na školu, ze které údajně hlavně  díky matice vyhazují.. Ale uvidíme :) No hlavně aby nevyhodili mě :D Moje sebevědomí není nic moc. A jak píšeš, občas na ulici jen zírám a závidím, že někdo má tolik sebevědomí vzít si na sebe sukni téměř nevhodnou a já si tak strašně nevěřím :D (teda ohledně sukní zrovna jo, ale to je v životě asi celkem na prd)

6 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 10. června 2014 v 22:09 | Reagovat

Napísaný blog dospelou ženou, ktorá si čo to už prežila. :) Dosť dobré a páči sa mi to. Ja som napríklad nemala také kľudné, pohodové a bezstarostné pomaturitné prázdniny. Rodičia jednoducho zavelili "do práce" a tak som si nemohla dovoliť ísť denne študovať a byť doma bez práce. Do školy som chodievala externe, každú sobotu a oddrela som si to rovnako. Možno moje štúdium nebolo tak plnohodnotné ako to denné, ale za to popri zamestnaniam dosť náročné. A neboj, ono ma čaká ešte ďalšie štúdium. Rozhodla som sa výšku dokončiť a budúci rok si dávam prihlášku na inžiniera. Ako to zvládnem netuším, ale budem musieť, ak si chcem prácu udržať!
Ale ďakujem za tento blog, lebo mnoho mladých ľudí si myslia, že teraz je pre nich svet gombička. Ale len teraz sa naozaj začína ich skutočný život...

Krásny večer, drahá :*

7 Elwin Elwin | E-mail | Web | 11. června 2014 v 9:07 | Reagovat

[6]: osobně si myslím, že externí studenti to snad mají ještě těžší než my, co si tam odsedíme svoje, odposloucháme si to a po škole máme většinou volno, sem tam nějaká brigáda, když se podaří. Takže před tebou smekám, anjel, že jsi to zvládla a držím palce do studia dalšího, ono je to s prací dnes velmi složité a někdy je to na palici. Nech sa daří, nejen v práci a dalším studiu :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama