Říjen 2014

S vůní podzimu

31. října 2014 v 20:56 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Protože chodit je zdravé a moje pozadí nemusí být rovno valachu ze Štýrska, místo sezení v MHD se toulám zvolna městem. Není kam spěchat, doučování začíná až za hodinu. Rozkopávám listí v trávě a spokojeně se usmívám na občasné namalované lebky. Halloween. Nebo taky dušičky, přijde na to, kolik vám je. Každopádně dnešní počasí je úžasné. Ve vzduchu voní podzim, tlející listí, mokrá půda a tráva. Takový podzim mám ráda, ne ten upršený, který tu byl. K úsměvu mě nutí však ještě něco.

O hledání toho pravého... diáře

28. října 2014 v 18:30 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Je to boj, každý rok ukrutnější a strašlivější. Každým rokem se totiž vyrojí mnohem více zákeřných nepřátel, kteří se pod rouškou barev snaží ukrýt absolutní nepoužitelnost. Ale já jim vždycky ukážu, zač je toho loket a nikdy se nevzdávám a hledám dál a dál, dokud nenajdu ten pravý a jediný vhodný diář. Totiž dva diáře.

Doctorovské Vánoce

18. října 2014 v 20:52 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Do těch prosincových svátků klidu míru, které sice spíše připomínají svátky stresu a neshod, do těch zbývá ještě hodně času. To ale neznamená, že musím nakupování dárků ponechat na úplně nejposlednější chvíli, jako tomu bylo loni, kdy jsem vážně skoro nic nestíhala, především tedy kvůli nedostatku financí. Tenhle problém letos vyřešen, díky vícero doučování, takže jsem měla na konci září v papírové krabici od úžasné švýcarské čokolády (mimochodem oříškové) dva tisíce a byla odhodlaná na ně nesáhnout, jedině v případě nákupu dárků. Což se dnes uskutečnilo.

Východ slunce z postele

12. října 2014 v 12:25 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Vždycky jsme bydleli v centru města, více či méně obklopení hlukem. Člověk si zvykne na všechno, když musí a nám většinou nic jiného nezbývalo, navíc hluk byl povětšinou vyvážen něčím jiným, například dvěma balkóny či obrovským prostorem (a pak i cenou, přirozeně). Faktem je, že poslední podnájem mě maličko ničil. Nejen tím, že nad námi bydlela rodinka se dvěma nevycválanými spratky (nechápejte mě špatně, mám děti ráda). Kluk ve 3. třídě trávil celé dny tím, že běhal po jejich obrovském bytě a dupal a skákal. Což je nesmírně příjemné, obzvláště ve chvíli, kdy se chcete učit, nedejbože spát. A on ani jeho mladší sestra nebyli schopni pozdravit. Krom toho jsme zaujali strategickou pozici v blízkosti a) kostela, b) Tesca, c) nádraží a d) zvláštní škola. Kostel každý den vyzváněl ve 12 hodin, v neděli pak v 9:30, v 10:00, v 11:00 a samozřejmě ve 12:00. Tesco bylo fajn, když člověk zjistil, že chce píct a chybí mu základní suroviny. Nádraží a jeho putiky už fajn nebylo. Dobrá, měla jsem to na vlak 5 minut, což se hodí vždycky, na druhou stranu klid nebyl a v noci už vůbec ne, kdy skupinky více či méně opilých jedinců (rozmanitých věkových kategorií) nacházeli příhodné místo k diskuzi pod našimi okny (ano, zvýšené přízemí). To jsem si pak nesmírně užívala... A bod poslední zajišťoval pravidelné hudební vložky díky našim romským spoluobčanům.

Hlava

6. října 2014 v 14:00 | Elwin Smaragdová |  Literatura
V temné místnosti seděli tři muži, drželi se za ruce a měli strach. Celý pokoj páchl jejich strachem a nervozitou. Náhle se uprostřed stolu zjevila průsvitná bledá ruka a začala psát na papír, který ti tři stihli připravit. Slova, která se na něm objevovala, však nemuseli číst, přímo je cítili ve svých hlavách…

S dýní

5. října 2014 v 14:22 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Koukám na parapet, kde ve tmě poblikává dýně. Poprvé dýně. Vydlabaná a se svíčkou a tak vůbec, na mém parapetu. Já, která odmítám slavit podivné cizí svátky mám na parapetu dýni!!! A ten vnitřek, její vnitřnosti, ty jsem měla preventivně k obědu. Ale vážně, dýňová polívka je dobrota, doufám, že se u nás bude dělat častěji. Kdybych měla formičky na muffiny, pustím se snad i do dýňových muffinů (tedy, ne že bych je snad nevlastnila, ale momentálně jsou zapůjčeny a u kamarádky v Praze).

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem?

1. října 2014 v 17:41 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Seděla jsem v autobuse a těšila se domů. Sluchátka jsem pro tentokrát nechala ve vesmíru tašky a napolo vnímala rozhovory kolem. Kdesi za mými zády seděla malá šišlající holčička s maminkou a babičkou. Nejdřív řešily flashku a pak, když si malá začala prozpěvovat, se maminka vzpamatovala a zahlásila, že dnes k babi nepůjdou, protože mají angličtinu. A se mnou to trhlo. Ono i kdyby měly němčinu, budu asi v šoku.