Hlava

6. října 2014 v 14:00 | Elwin Smaragdová |  Literatura
V temné místnosti seděli tři muži, drželi se za ruce a měli strach. Celý pokoj páchl jejich strachem a nervozitou. Náhle se uprostřed stolu zjevila průsvitná bledá ruka a začala psát na papír, který ti tři stihli připravit. Slova, která se na něm objevovala, však nemuseli číst, přímo je cítili ve svých hlavách…


Paříž nebyla jen krásná a reprezentativní, Paříž byla i odporná a páchnoucí. Tu druhou stránku zakoušel na vlastní kůži. Hleděl na dav lidí, masu hlav bez mozku, jejich puch ho dráždil a urážel ho. Byli jak zvířata, nudící se a zdegenerovaná, přišli se podívat na smrt, aby mohli klidně spát. Ano, viníci budou popraveni. Volnost, rovnost, bratrství! Všechno bude zas na pár chvil v pořádku a lůza zapomene na hlad a zimu. Zato jeho se to už týkat nebude. Poslední přání před smrtí, které se plní. A on si idiot přál promluvit k davům. Otočil se k nim a snažil se některému z těch páchnoucích tvorů podívat do očí. Brzy to vzdal a raději jen mluvil, velmi krátce, pravda. Vysvětlil jim, že je měl vždy rád a že veškerý jeho majetek je teď jejich. Ale lůza nestála o peníze, chtěla krev! Krev, krev, krev. A smrt. Nedočkavost davem pulzovala.
A dav chtěl, to také dostal. Najednou se jeho hlava odkutálela a on pocítil podivné chvění. Čekal smrt, konec, nicotu. Místo toho velmi dobře vnímal, co se kolem něj děje. Ne jako dřív, to rozhodně ne, ale stále viděl a slyšel a cítil. To poslední snad ani nemuselo být. Sledoval, jak po něm přišla o hlavu ta šlechtična a pak další dva muži, které neznal. Jejich hlavy pak zůstaly ležet na popravišti, zatímco chladný večerní vzduch štípal do pahýlu krku. Ne, tohle nebylo příjemné. Konečně uviděl boty a pak ho něčí ruka drapla za vlasy a nabodla ho na kopí. Viděl. Mohl pozorovat dění kolem sebe, jako by mu to snad k něčemu bylo, protože vůbec netušil, kde je. Paříž byla příliš velká.

Ocitl se v davu lidí, v jehož čele stála podivná žena. Cosi vykřikovala, tančila kolem ohně a on společně s dalšími třemi hlavami zůstal u ní. Oheň hřál, a kdyby nebyl nabodnutý na kopí, situace by se nezdála býti zlou. Ale to už ta divná ženská chňapla hlavu šlechtičny a začala s ní tančit kolem ohně a prozpěvovat podivný chorál beze slov. Pak se náhle zastavila, uchopila kladivo a hřebíky a systematicky se pustila do práce. Jeden každý hřeb zatloukla do hlavy a po každém z nich vykřikla jakési divné slovo, nedokázal ho zachytit. Muži kolem té ženy se postupně probouzeli z apatie a po chvíli už poskakovali kolem ohně. Jako zvířata, ne lidé, vydávali skřeky a tančili podivný tanec, zatímco žena zatloukala hřebíky do hlavy. A pak byla tma.


Probral se v místnosti bez oken. Netušil, kde je, co ale cítil, bylo volání těl. Ano, byla tady těla, která sice přišla o hlavu, ale pak se s ní znovu spojila. Začal se sunout do kouta, kde cítil poslední volné tělo. Tak moc to chtěl, každičká buňka jeho hlavy křičela touhou po opětovném spojení s tělem. Konečně se dostal k tělu a konečně, konečně byl zas celý.
Ale něco bylo špatně. Spolu s krví se tělem mísily hormony a ty nebyly jednotné. No jistě, to tělo patřilo ženě. Zvláštní pocit jím prostoupil, směs dvou těl, která k sobě nepatří. Velmi opatrně zkoumal, komu tělo patřilo dříve. Obrazy byly nejprve nejasné, ale čím déle probíhala hormonální výměna, tím více chápal a najednou všechno viděl zcela jasně. Tělo bylo oné šlechtičny, se kterou byl dnes na popravišti. Ale co mohla provést tak zlého? Co děsivého mohla udělat, že byly do její hlavy zatloukány hřeby?
Místnost zmizela a místo ní se objevil pokoj s velikou postelí a spoustou zářících svic. Na posteli ležela ona, tělem klouzla slast a chtíč umocněný tetováním. Bolest přetavená v touhu, bolest, kterou si dokázala vychutnat. A muž, který byl zdrojem rozporuplných a tak opojných pocitů, konečně dokončil svou práci. Konečně se mohla pohnout. Ano, teď byla řada na ní. Povalila ho do podušek a zbavila veškerého oblečení. Jemně okusovala jeho kůži na krku a klouzala zuby níž. Brzy však jemnost přestala stačit a stiskla víc. A víc a víc. Slast v jeho tváři se změnila v úděs. Její zuby trhaly kůži na kousky, rvaly ji, jak dravé zvíře rve svou kořist. Uši naplň řev bolesti a zoufalého boje o život…

Bledá přízračná ruka dopsala a zmizela.

(Karl Hans Strobl - Der Kopf)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 6. října 2014 v 17:40 | Reagovat

to je Elwin horor? Vypadalo by to zajímavě zfilmované, při mé fantazii mi úplněně leze mráz po zádech a ježí se mi z toho chlupy! ;-)  :-(  :-D

2 Elwin Elwin | E-mail | Web | 6. října 2014 v 18:19 | Reagovat

[1]: tyjo, Sugr, je to povídka s hororovými prvky no :) když jsme ji rozebírali ve škole, dostali jsme se k tomu, že může být i o transsexualitě :D
ale jako četlo se to dobře a taky mě u toho mrazilo :)

3 Bax Bax | E-mail | Web | 8. října 2014 v 1:15 | Reagovat

Tak tohle je mazec ...

4 Elwin Elwin | E-mail | Web | 9. října 2014 v 8:10 | Reagovat

[3]: jop, německá fantastika má svoje kouzlo :D

5 Lukáš Lukáš | Web | 9. října 2014 v 10:37 | Reagovat

á zdravím,

[1]: ověřím si tu informaci (zda-li skutečně je to už zfilmované)

6 Elwin Elwin | E-mail | Web | 9. října 2014 v 11:25 | Reagovat

[5]: pochybuju, že je to zfilmované, ale pokud ano, dejte vědět :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama