Záhrobní známost

22. prosince 2014 v 18:20 | Elwin Smaragdová |  Ich erzähle
Když jsem čtvrť spatřila poprvé, věděla jsem, že je tím pravým místem pro nový začátek, především poklidný nový začátek. Domek vedle domku, udržované trávníky s páchnoucím býlím, na stromech vyřvávající ptáci. Kýč, který najdete při troše snahy všude na světě, snad jen s výjimkou Antarktidy. Ale nic neobvyklého, což byl přesně ten důvod, proč jsem domek koupila. Chtěla jsem klid, vlastně jsem ho akutně potřebovala. Přednášela jsem komparativní religionistiku a ve volném čase se věnovala psaní. Volna bylo zjevně až moc a psaní bylo příliš neúspěšné, tak jsem se rozhodla přestěhovat. Tedy, musela jsem se přestěhovat, ale to o rozhodnutí zní lépe.


Život v takové čtvrti je nesmírně typický. Každé ráno jsem mohla pozorovat blonďatou sousedku, jak vybíhá, celá svěží a vypadající přesně jako všechny ty slečny z fotek na tumblr.com. Zapla jsem počítač, udělala si kafe a snídani, zjistila, co je ve světě nového, smazala příliš nové maily a potom už se ona blonďatá dokonalost vracela, plná endorfinů, jak to slibují všechny časopisy, už ne tak svěží, ale stále jako z fotek. Můj pohyb spočíval v nasypání granulí kočce, obutí a následném vypadnutí ven, abych několik hodin předstírala, že mě akademická půda baví a že mi nevadí spící studenti. Ne, ani trochu mi nevadí, vlastně jsem ráda, že spí a já si můžu vykládat, co mi zrovna slina na jazyk přinese. A někdy to jsou vážně perly. Oběd si odbydu doma, protože s kolegy se snažím nevídat, od jisté doby.

Nuda a šeď, tedy přesně to, co jsem vždycky chtěla, byla vystřídána novým objektem v sousedství. Přistěhoval se až příliš tiše, chlapácky vyhlížející pánové v montérkách vyskládali krabice do domu a zmizeli i s autem. Všechno jsem bedlivě sledovala a doufala, že nového souseda uvidím. Totiž, nevěděla jsem, jestli se přistěhoval muž nebo žena, ale dost pochybuju, že by se příslušnice něžného pohlaví chlubila svou sbírkou porna.
Bohužel moje naděje na poznání klesaly. Soused byl nesmírně tichý, nevycházel ven, rozhodně jsem ho nepotkávala. Nebylo ho vidět, slyšet, nic. Jedinou známkou života byla každé pondělí přetékající popelnici a každý večer svítící okno v podkroví. Jenže obecně vzato, neskutečně nerada se zvdávám a tak jsem se rozhodla záhadu vyřešit. Jsem od přírody zvědavá, nachystala jsem si tedy historku o ucpaném odpadu a prostě zaklepala. Jenže nikdo neotvíral. Pohled na hodinky mi přisvědčil, že je opravdu půl 6. večer a že to už přece většina spořádaných jedinců sedí doma. Nebo jsem jenom já tak divná, Zkusila jsem to znovu, protože... už jsem zmiňovala, že jsem nezadaná? Ne? Tak TEĎ! Bohužel se stále nic nedělo. Napočítala jsem do 10, zaklepala potřetí a když ani tenhle pokus nikam nevedl, otočila jsem se a chtěla navždy zmizet ve svém domě.
"Co chcete?" Ozvalo se za mnou.
Okamžitě jsem se otočila a koukala na miniaturní škvíru ve dveřích. To mi ani neotevře? Css.
"Dobrý večer, bydlím vedle Vás a ehm... ucpal se mi odpad. Nemohl byste mi pomoct?"
"Uhodla," zavrčelo to a dveře se zavřely, no naštěstí v tomhle stavu nevydržely dlouho. "Nemáte číslo na instalatéra?"
"Ehm... ne?"
"Přijdu v 8." A prásk dveřma.
Stála jsem jako opařená a přemýšlela, jestli se mi tohle náhodou nezdá.

Ať už sen nebo ne, v 8 jsem očekávala vzácného hosta, vhodně oblečená a posilněná větším než stopovým množstvím alkoholu.
Přesně v dohodnutý čas se ozval zvonek a já začala panikařit. Pomalu jsem šla ke dveřím, zkoušla různé výrazy a přemýšlela, který úsměv bude ten pravý. Nádech, výdech, napočítala jsem do 5 a otevřela. A málem jsem taky hned zavřela, protože to, co jsem spatřila rozhodně nemohla být realita. To si ze mě snad nějaký bůh dělá prdel?! Některý z té plejády, které jsem urazila na přednášce, se mi rozhodl pomstít nebo co to má sakra být? Chlap za dveřmi nebyl normální, vypadal prostě divně. Kůže zelenošedého odstínu, každé oko mířilo jiným směrem a ústa vypadala jak rozstřižená díra. Víc jsem toho nestihla, ale bohatě mi to stačilo. Chtěla jsem zabouchnout, zamknout na milion západů a předstírat, že nejsem. Možná se i schovat, do skříně například. Hmm, skříň se jevila jako výborný nápad. Jenže obluda mi dveře chytla.
"Snad se nebojítě. Psát o zombiích by Vám šlo, co, ale pustit mě dovnitř, to už je moc?"
Myslím, že jsem se rozhodla - omdlít. A omdlela jsem.

Probral mě studený hadr na ksichtě. Chlápek seděl v mém křesle a s klidem anglického lorda si mě prohlížel.
"Odpad jsem opravil. A snědl Vaši kočku."
Omdlít dvakrát po sobě bylo nad moje síly. Moje kočka?! A teď co, sní mě? Jako v Otesánkovi?

Naštěstí všechno dopadlo trochu jinak. Zombík James se stal sousedem s hvězdičkou. Slabost pro rozkládající se těla mi byla vlastní, proto jsem o nich také psala, a když se přenesete přes onen nasládlý hnilobný puch, touhu sežrat vám mozek a sem tam brouka na nábytku, jedná se vlastně o ideální milence. Až na sílu rozkladu nezničitelní.
A kočku jsem si koupila novou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 12:43 | Reagovat

:DD To je dobré :D
Ale chudák kočka...

2 Alcie Alcie | 25. ledna 2015 v 19:47 | Reagovat

Šmajrá, to je vražedné!!! :) :) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama