Andělské setkání

10. srpna 2015 v 22:22 | Elwin Smaragdová |  Ich erzähle
Byla jsem požádána. Prakticky mi to bylo vnuceno a nařízeno. To už přeháním, ale nějak tak to vypadalo, aspoň minimálně. Onen nápad vznikl na základě jedné věci, která se hlásila do Literárního klubu. Byla odmítnuta, ani ne tak pro špatné napsaní jako pro neoriginalitu. A obecně, takových věcí najdete na blogu stovky. Tak tedy, úvod napsal Milý. A já dopsala zbytek.
Příjemné čtení :)

Krasny vecer. Zapad slunce. Jako vzdy jsem sedela na lavicce na nabrezi. Pofukoval vitr. Hral si s mymi vlasy. Hladil vlnky vody spoutane kamennymi zdmi. Vydechla jsem a z hluboka se nadechla. Vlhky vzduch proudil do mych utrob. Zaklonila jsem hlavu a koukala se na nebe pokryte ruzovymi oblacky... kdyz zacala padat hvezda. Nejprve malicka. Pak vetsi. Blizila se. Ke mne. Dopadla do reky, v gejziru vody, ktery me zmacel od hlavy az k pate. Byla jsem tak prekvapena, ze jsem ani nestihla vykriknout. A v tu chvili jsem jej spatrila. Stal tam. Smutny a vecny. Andel. Uprostred koryta. Zmaceny, kridla spalena. Stal a koukal se mym smerem. /Co se tlemis,/ pomyslela jsem si. /Vzdyt jsi mokrej jako zmokla slipka!/ S touto myslenkou jsem pohledem sklouzla na sebe. Zmacena. Ach ja husa! Proc jsem si vzala bilou sukynku a natelnik? A proc jsem sla na ostro?! Andel se na me usmal a olizl si rty. Bylo to rozkosne. Vydechla jsem... Vydal se mym smerem. Pomalym krokem, vodou. Dosel ke kamennemu brehu a natahl ke mne ruku. Predklonila jsem se, abych mu podala svoji a pomohla mu ven. Malem jsem prepadla, kdyz se natahl jeste vic a s usmevem sevrel me nadro. Vyjekla jsem prekvapenim. Co si to sakra dovoloval? A nemeli byt andele cisti a bezpohlavni a tak podobne? Me zdeseni pokracovalo, kdyz jsem si jej ted prohlizela. Z blizka. Nejen, ze nebyl bezpohlavni...ale ta vec byla ohromna... a v pozoru. Pripravena k akci.... vydechla jsem...
Anděl se jen usmál a chytl mě kolem pasu. Chtěla jsem se obránit, och ano, měla jsem ty nejlepší úmysly. Jenže při pohledu do těch nebeských očí jsem přišla o všechnu sílu. Chlad vody mě maličko probral. Moc dobře jsem si uvědomovala, že některé věci na mém těle trčí. Nu, nejen na mém. Andělovy dlaně se přesunuly zpět k mým ňadrům. Stále jsem nebyla schopná sebemenší reakce. Jen jsem stála po kolena ve vodě, celá mokrá a podivně zmatená z jeho doteků. Co si to sakra dovoluje?! A proč na to moje tělo reaguje tak, jak reaguje?!
Přitiskl se ke mně. Tak opojný pocit. Jeho dokonalé tělo. Ach. Na stehno mi tlačila ta ohromná věc. Konečně jsem se odhodlala a opatrně se dotkla andělských ramen. Jeho kůže žhnula. Nu, asi nebylo divu, po tom průletu atmosférou. Opatrně jsem se dotýkala své hvězdy. Kdyby takhle vypadaly všechny padající věci, nestěžovala bych si. Anděl se na mě díval. Nedokázala jsem z toho pohledu nic vyčíst, což mě rozhodilo. Co chce? Odpověď jsem dostala vzápětí. Klesl na kolena, oči stále upřené do mých. Vyhrnul mi sukni a s úsměvem políbil -
Ach můj bože!!! Tohle by přece andělé umět neměli. Opírala jsem se o kameny a snažila se nemyslet na nic. Jen na jeho jazyk, který kroužil přesně v těch správných místech. Podlamovala se mi kolena. Proboha, proboha, proboha. Pane Bože, to dáváš andělům nějakej výcvik nebo jak si to mám vysvětlit? Prsty jsem mu vpletla do vlasů a tiše zasténala. Och, ano, přesně tam... Zarazila jsem se. Jak může mít někdo tak dlouhej jazyk? Ale brzy mě tahle anatomická anomálie přestala zajímat, obzvlášť, když jsem ucítila jemný stisk zubů. Proboha!
Anděl se postavil. Vlastně svým způsobem stál celou dobu. Musela jsem se o něj opřít, abych neupadla a i tak jsem měla problém. On se mnou ale asi zamýšlel něco jiného. Zcela jiného. Pevně sevřel moje boky a otočil mě. Sakra, proč mám koukat na kamennou zeď? Co je na ní asi tak zajímavého? Kameny? Myšlenky uťal tlak té věci. Zadržela jsem dech a čekala. Vzhledem k tomu, že se nějaký moment nic nedělo, znovu jsem začala dýchat. Trochu naštvaně jsem se na anděla otočila. Tak ošukáš mě nebo ne? No jo, andílek zápasil s kalhotama. Asi se mu zasekl zip. Vzápětí velmi neandělsky zaklel, ozvalo se podivné křupnutí - kalhoty se roztrhly - a já vykřikla. Byl víc než obrovský. Jsou takoví všichni andělé?
Zapřela jsem se o nábřeží a vychutnávala si anděla. Vážně to uměl. Možná bych nad tím i uvažovala, ale na takovéhle myšlenky bylo času dost. Jeho horké dlaně mačkaly moje prokřehlá ňadra. Přece jen, voda nebyla nejteplejší. A proboha, támhle někdo jde. Ideální...
Stará paní se belhala o berličce v jedné a se síťovkou ve druhé ruce. Nevšímala si nás, dokud nebyla opravdu blízko. Chtěla jsem utéct, propadnout se. Vždyť je to moje sousedka. To bude ale průser. Chvíli na nás koukala. Myslím, že si nějak nedokázala vysvětlit ta ohořelá křídla, co andělovi zbyla. Jo, babi, to je teďkonc novej trend, víš? Jmenuje se to "zašukej si se svým strážným andělem". A je to fakt skvělý, napadlo mě.
"Fuj," vypadlo ze stařeny a začala se belhat pryč.
Fuj? Neví, co je dobrý. Sama je fuj. Andělovy přírazy byly stále rychlejší a divočejší. Jestli okamžitě nezvolní, budu celá podřená. Ale anděl zjevně neměl v plánu jakoukoliv změnu rytmu ve prospěch mých koziček. Pokusila jsem se najít pohodlnější polohu, ale moc úspěšná jsem nebyla. Nakonec jsem se vzdala s tím, že se prostě pár dní neukážu nikde v plavkách. Chuj s tím.
Anděl byl andělsky vytrvalý, takže jsem začala sténat o něco hlasitěji. Nemohla jsem si pomoct. Tomuhle nešlo odolávat. Zvrátila jsem hlavu, opřela se o jeho rameno a zavřela oči. Ach Bože, proč jsi mi ho neposlal dřív, hmm? Aaaaah...
Na svůj andělský večer jsem velmi dlouho vzpomínala. Hlavně od chvíle, kdy jsem pochopila, že s anděly je všechno úplně jinak. Nejsou bezpohlavní, čistí a svatí. A rozhodně nejsou neplodní...



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 L. L. | 11. srpna 2015 v 12:41 | Reagovat

Nebylo tohle už na starém blogu? Připadá mi to nějaké povědomé, ale pořád hezké ;-)

2 Elwin Elwin | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 7:39 | Reagovat

[1]: Jojo, zjistila jsem, že jsou povídky, co se mi pořád líbí, tak trochu recykluju :) ale jsem ráda, že se líbí i tobě ;)

3 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 18:18 | Reagovat

Eeeeeh. Od půlky prvního odstavce jsem se nepřestala divit. :D
Přiznávám, že povídky a podobné počiny na blogu moc nečtu, tudíž mně to teda přijde docela originální, pro mě neotřelý.

4 L. L. | 6. května 2016 v 20:06 | Reagovat

vzpomněla jsem si na tuhle povídku při čtení básničky od J.H. Krchovského:-)

Už jsem tak zduchovněl, že vidím anděly?
čistotou jako by k hříchu až sváděli...
kradmo jim zahlížím pod roucha z oblaků
jestli tam nemají alespoň kloaku
(březen 2013)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama