na Blog.cz

Dnes je to týden, co jsem se vrátila z pohádky zase do všedních dnů. A nutno podotknout, že smutnění trvalo přes víkend, déle ne. Svým způsobem není důvod, jednou se tam zase vrátím a bude to o to lepší, že už něco málo vím. Tak proč smutnit, když se to stalo a bylo to skvělé, až na nějaké ty zádrhele?

Nutno podotknout, že poslední dva dny v Drážďanech byly děsivé. Jednak jsem měla děsnou depku, druhak jsem kolosálně nestíhala. Ale měla jsem to naplánované. Poslední den v onom nádherném městě na Labi strávím procházením oblíbených míst, focením a loučením se. Realita? Balení, knihovna, rychlý nákup, stres a neochota jít spát. Balení bylo mimochodem hrozné. Narvat všechno do dvou kufrů se zdálo jako mission impossible. Nakonec to ak i bylo - měla jsem ještě dvě igelitky :D Knihovna, ach má úžasná milovaný knihovna. Měla jsem v plánu být tam jednou do té půlnoci, kdy se zavírá. A nevyšlo to. Tentokrát. Tak snad příště. Stejně jako to loučení. Spolubydlící prakticky netušili, kdy odjíždím a poslední večer jsem strávila s kamarádem Čechem, kterej mi vykládal, jak na doktorát nemusím, protože v Německu si i s Mgr. najdu mnohem lépe placenou práci. Nebo dojet a udělat si doktorát v Německu.

V pátek ráno jsem vstávala nechutně brzy, dobalila poslední věci a už jen čekala a loučila. Jednoho spolubydlícího jsem tím vyloženě vykolejila a rychle si na mě bral ještě kontakt. Potom zase pro změnu mě vykolejil hausmeister, když mi oznámil, že uklizená kuchyň vypadá jinak a já mu oznámila, že nemíním uklízet bordel, kterej tu je už bůhvíjak dlouho a nikdo to neuklízí. Tak mi ostentativně předvedl, jak je snadné vydrhnout sporák, odkývala jsem mu to, podepsala papír a byla oficiálně propuštěná.

Doma mají zatím radost, ač si myslím, že je to brzo přejde. A já mám tři měsíce do státnic. Co to pro mě znamená? Že koukám na seriály, na filmy a čtu knížky, co jsem dostala na Vánoce. Že píšu povídku, správně jste to uhádli!!! Někteří si možná pamatujete na projekt 50 stínů pana Šedi. Propagovala ho na blogu i Temnářka, rok dva tam celkem dost lidí posílalo povídky, jenže teď to usnulo. Tak se pouštím do propagace znovu, protože je to docela snadná cesta, jak povídku někam vecpat a vidět své jméno v knížce :) máte čas, nápad a chuť? Pojďte do toho! Když vzali moji věc, vezmou i vás!
Kromě psaní a nějakého pozvolného učení se snažím shodit kila nabraná v zemi zaslíbené. To byste netušili, jak rychle to jde nahoru a jak se tomu nechce dolů. A mě to štve, hodně mě to štve, protože si dost živě pamatuju, jak jsem vypadala v létě, kdy jsem chodila běhat. Strašně jsem zlenivěla, úplně něuvěřitelně. Až je to trapný, jaká jsem kůže líná. Takže opravdu pomaloučku polehoučku ubírám sladkostí, změnšuju porce a snažím se zas cvičit. Je to děs, vážení! A největší to, jak vypadám :D A to přesně musíme změnit!