Organizuju, organizuješ, organizujeme

5. dubna 2017 v 13:14 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Konečně přišel duben. Minulý týden jsem mluvila jak puberťák, tento týden vypadám jak Donatella Versace po nepovedeném botoxu, když chytla do svých megartů lepru. Ale přežila jsem a vlastně jsem za ten šílený měsíc ráda. A protože bych měla dělat překlad (ahoj Alži), tak si myslím, že nastal ten ideální okamžik napsat článek o tom všem. Připravte si popcorn, pohodlně se usaďte, líčení o zmatkaření nás, Elwin I. Smaragdové začíná.


6. března ráno jsem jela do Olomouce ještě dost nadšená, docela se těšila a říkala si, že to všechno bude v pohodě. Přece stačí přežít první týden, v neděli se vrátí kamarádka a ta to už převezme nebo tak něco. Můj optimismus přetrvával i po setkání s prvním docentem, ze Španělska. Neuvěřitelně šaramantní pán, usměvavý, milý, nadšený. Omluvila jsem se mu, že v konferenční místnosti není všechno, co potřebuje, ale moje číslo má, e-mail taky, stačí napsat, zavolat a teď jsem tady, takže co pro něj můžu udělat? Nic, neblbněte. Všichni tu umí německy, všechno se vyřeší, hlavně klid. A tak nás vedoucí katedry představila, uvítala studenty (trocha té reklamy - z 10 zemí Evropy, docela bžunda, všichni s němčinou na B2) a mohly jsme jít. Byla jsem klidná a vlastně ten první den vůbec nic neřešila. To až večer, kdy mi přišel mail a pár minut na to volala vedoucí. Protože... TEN DĚSNĚ PŘÍJEMNEJ ŠPANĚL SE UKÁZAL JAKO TOTÁLNÍ... ehm, se ukázalo, že není až tak milej. Neuvěříte, co se mu přihodilo. On, chudák malej, DOCENT, musel řešit věci na recepci. Jenom díky němu mohou naši vyhladovělí a podvyživení studenti ze socialistického bloku chodit na obědy v hotelu, protože jim to tedy projekt zaplatí. Jenom díky němu mají v konferenční místnosti projektor! On, DOCENT, to všechno spasil, ač se mu to moc nelíbí, protože je přeci docent a ti logicky neřeší organizační věci.

Nejhorší je, že tohle byl jen začátek. Pak už od něj chodily jen maily typu "hnusný jídlo, malý porce", případně "potřeboval bych vytisknout letenku" a "chtěli bychom kafe". Hmmm. Tak jo no. Takže jsem začala psát maily na recepci typu "strašně moc se omlouvám, že Vás obtěžuji, ale stala se taková nepříjemná věc... myslíte, že by se to dalo nějak vyřešit...". Ne, vlastně #sorryjako, já psala maily "vyřeště! Zařiďte! Okamžitě!" Minimálně to se mi snažil vnutit majitel hotelu, když jsem se s ním jednoho krásného dne potkala. Nevadí, že jsem se slušně a idiotsky ptala, já jsem jim prostě nařizovala, že musí udělat tohle všechno a nedostanou ani o korunu víc. A aby toho nebylo málo, tak tu konferenční místnost rozhodně nemáme v ceně na celé dva týdny, to vaše vedoucí katedry blbě pochopila.


Když Španěl po třech dnech vypadl, nahradila ho paní z Frankfurter Allgemeine. Přes maily neuvěřitelně super ženská, odepisovala do dvou minut, nebyl problém se s ní domluvit. V realitě jsem z ní měla maličko strach, byla značně direktivní. Ale aspoň neposílala maily o hnusným jídle, malých porcích a tisku letenek. A o kafi. Místo toho se jen ptala a za každou vyřešenou věc poděkovala. Nevěřili byste, jak mě každé díky zahřálo u srdce. Během jejího setrvávání v Olomouci jsme navštívili divadelní sál. A to byla vážení taky prdel, protože jsem manažerku uměleckého centra otravovala na dovolené, bloudila v obrovské budově a konečně po 7 letech v Olomouci navštívila divadlo. A byla sama překvapená. Taky jsem zjistila, že neznám slovíčka jako dataprojektor nebo zvuk. Zvuk!!! Chápete to? Jenže i paní z novin odjela a nadešel druhý týden projektu. Týden, kdy se mělo navcičovat divadlo a kdy se z Anglie vrátila kamarádka, která s organizací začínala. Akorát toho už nebylo potřeba tolik, naštěstí. Takže jsem se konečně začala víc bavit s těmi lidmi a kašlala na docenty. Dva dny přesně.

Poslední tři dny bylo nacvičování v divadle. Naučila jsem se, jak zapnout zvuk a světla, jak se světla ovládají, jak připojit k pultu počítač. Zjistila jsem, kde sídlí manažerka uměleckého centra, že studentovi technikovi se oplatí psát spíš smsky a že 10 hodin večer není žádnej čas, protože i tehdy můžete dostat novej úkol. A taky jsem zjistila, že být docent je sice asi největší úspěch v životě španělských intelektuálů, ale nikdy se to nevyrovná německým docentům (tímto se omlouvám všem skvělým a přátelským a vstřícným Němcům, kteří jsou vždycky v pohodě a nepřehlíží a neignorují jedince s titulem nižším, znalostmi zanedbatelnými a tak vůbec). Díky tomuhle brýlatému "bohu" jsem zjistila, že bych neměla problém nenávidět muže a že jsem vlastně totální nula. Ne že bych si myslela, že jsem hvězda, ale zase tak moc jsem se nepodceňovala. Ovšem pán z Německa mi ukázal. Naše rozhovory probíhaly nějak takhle:
"Proč máme v pátek divadelní sál až od 16:00?"
"No, já to řešila s paní z Frankfurter Allgemeine a ta to tak chtěla..."
"No ale my tam musíme být od rána."
"To samozřejmě chápu, ale bohužel už to je nějak zarezervované."
"Ale my tam prostě musíme být."
"..."
"?!"
"Budete tu mít volnou vinárnu, tak můžete zkoušet tam."
"Potřebujeme být v divadelním sále, proč tam nejsme od rána?"





A pak nastal pátek. Představení bylo nacvičené, studenti mluvili krásnou středověkou němčinou, univerzitní noviny jsem stihla pozvat a technika fungovala. Všichni byli připravení. A všichni to úžasně zvládli. Dokonce i děkan se zastavil a vydržel až do konce.
Nejlepší na tom všem je, že mi během psaní článku přišel mail z Německa, že faktury jsou konečně v pořádku a že budou obě v průběhu příštího týdne zaplacené. Dámy a pánové, přežila jsem. Bylo to šílené, opravdu šílené. Hrozně vyčerpávající, hlavně sny o mailech stály za prd. Ale naučila jsem se hodně a zjistila, že dokážu zkontaktovat lidi, o jejichž existenci jsem neměla ani ponětí. Uvědomila jsem si, jak krutě mi nejde matika (to když jsem měla kontrolovat faktury) a byla děsně vděčná za skvělou recepční, která mi všechno vysvětlila a splnila přání německé strany. Došlo mi, že bariérou není jazyk, ale komunikace. Pokud bude nějaké příště, tak na to pravděpodobně znovu kývnu, ale tentokrát to budu dělat všechno sama. Naskakovat do rozjetého vlaku bývá problém. Plus patří obrovské díky mé nejlepší Lení, která si to všechno prožila se mnou a pomáhala mi a držela mě nad vodou. Díky, zlato!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 5. dubna 2017 v 15:29 | Reagovat

Jej, to tedy zní ale děsivě! Úplně jsem si vzpomněla na některé své tajemnické anabáze a fakt tě upřímně lituju, protože si dovedu docela živě představit, co ti v oněch horkých chvílích běželo hlavou... Ale zjevně tě to nezabilo, ale posílilo, a to je dobře! :-)
PS: Opravdu mě dostaly promluvy "..." a "?!" :-D

2 Eliss Eliss | Web | 5. dubna 2017 v 15:54 | Reagovat

Někteří lidé nechápou, že svět se netočí jen kolem nich. Perfektní článek!!

3 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 5. dubna 2017 v 16:20 | Reagovat

Počkej a proč ta Donatella? 8-O

4 Elwin Elwin | E-mail | Web | 5. dubna 2017 v 18:08 | Reagovat

[1]: Musím se přiznat, že jsem na tebe hodně často myslela. A říkala si, že když ty zvládáš dělat rozvrhy (a další brutality), tak prostě já zvládnu tohle!
P.S. Věděla jsem, že si to jakožto lingvistka užiješ :D

[2]: No jo prostě, jak jsi docent, tak máš vyhráno :D a děkuju :)

[3]: Protože mám opary... po obou rtech, jako po celých rtech, jako chápeš...

5 sugr sugr | E-mail | Web | 5. dubna 2017 v 18:20 | Reagovat

Tedy Elwin takových věcí jsi prožila a tak dlouho jsi nepsala, náhodou jsi super!

6 Elwin Elwin | E-mail | Web | 5. dubna 2017 v 18:23 | Reagovat

[5]: No jo, já vím :( nějak nebyla síla a čas. A pak byl čas a nevěděla jsem, jak to celé pojmout. Však to sama znáš. A děkuju, snažím se být :D

7 Elis Elis | Web | 6. dubna 2017 v 10:57 | Reagovat

Páni, tvé zážitky by stačily na film, život není peříčko a co nás nezabije to nás posílí :-)

8 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 7. dubna 2017 v 11:44 | Reagovat

[4]: Neee. :( Tak to soucítím, já s tímhle mívám taky dost často problém, ale ne v takovým rozsahu teda. To jsi fakt chuděrka. :(

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 7. dubna 2017 v 14:54 | Reagovat

[4]: Och, tak to mě velmi těší, že jsem ti byla v těžkých chvílích oporou! :-) Úplně se z toho červenám :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama