Poslední týdny letí jako o závod, rychleji než by mi bylo milejší. Místo abych si vychutnávala horko a nicnedělání, které nastalo po zimním semestru, tak trochu nevím, co dřív. Nejlepší na tom všem je, že mě to ale z takových 99% děsně baví. To jedno procento pak tvoří ránní kóma, do kterého se probouzím. Ale jinak? Jinak je to definitivně boží.
Před týdnem začaly termíny ústní zkoušky z epiky pro první ročník. Ještě v Čenkovicích jsme se dozvěděli, že budou mít text Der blonde Eckbert, takže jsem mohla být užitečná. Nutno podotknout, že jsem si to celé představovala jinak. Jako ve smyslu "však jsem se to učila sama, určitě si to všechno pamatuju, takže si to jenom jednou přečtu a bude to ok". Jo, to víš že jo, Elwin. Ne že bych se vyloženě předřela, to ne, jenom jsem nečekala, že nad sekundárkou strávím 5 hodin. Ale ono se to oplatilo. Když dorazila skupinka (původně tři holky, nakonec jich bylo 6), kamsi se vytratila moje stabilní nervozita a já si to vysvětlování děsně užívala. A bylo to i dost díky studentíkům. Je totiž rozdíl vysvětlovat něco lidem, kteří ve třídě sedí jen kvůli kreditům a těm, co tam sedět chtějí a poslouchají, přemýšlejí a ptají se. Ale tohle nakonec dlouhé doučování mělo spoustu krásných momentů.
"Udělá Eckbert něco špatně, když je na konci potrestanej?"
"Ne."
"A že zabil Walthra je jako v pohodě? Lidi, kde máte morálku?"
"Ne."
"A že zabil Walthra je jako v pohodě? Lidi, kde máte morálku?"
"Super, takže Bertha uteče z domu a putuje přírodou. Jak ta příroda vypadá?" (Chtěla jsem slyšet, že se mění v závisloti na dnu a noci.)
*cuknutí v kouktu* "Nooo... stromy a tak?"
Prožila jsem si pak menší stresík, když šli postupně na zkoušku, ale všichni to zvládli a já jsem na ně děsně pyšná (včetně tebe, Ivanko, jelikož 13 bodů z 15 je prostě boží!). Musím říct, že vysvětlovat literaturu je mnohem větší prdel než Zustandspassiv.
(někteří studenti to vzali vážněji než jiní aneb fotka z pilného samostudia)
No, taky se mi podařila taková zapeklitá věc. Mám hrozně cool sandálky, což říkám s plným vědomím toho, že je vlastním. Jenže jsou samozřejmě lehce omezeně cool, neboli nehodí se na rychlou chůzi ala dobíhání vlaku. Všichni víme, že se snažím každý ráno vypadnout z domu včas, abych mohla cestu na nádraží absolvovat v jiném tempu než poklusu. A všichni taky víme, že se mi to vůbec nedaří. Takže jsem si to v úterý dala poklusem na nádraží a v Olomouci začala mít pocit, že mi nožičky upadnout. A co se mi na tlapičkách vyrobilo (samo od sebe, vůbec za to nemůžu, nenene)? Spousta puchýřů. Řeknu to asi takhle - mít místo paty puchýř (teď už zdárně prasklý) a mezi prsty odřenou kůži je velmi nevýhodné k aktivitě zvaná chůze nebo jakýkoliv pohyb očekávající zapojení nohou. A víte, co je ještě míň chytrý, kromě poklusu v cool sandálkách? Oblepit si nohy a jít běhat. Což o to, ten běh byl ještě v pohodě, zato sprcha byla peklo.
Faktem ale je, že mi to vynahradil dnešní dvojitý svátek - včera jsem dostala obrovskou krabici kremrolí, takže mám bolestné. A taky bonbóny. Chápejte, Den dětí je jedna věc, svátek druhá. Je potřeba všechno dvojno. A vůbec mě nezajímá, kolik mi je. Tak!
Já nemůžu nosit ani baleríny, mám z nich také hrozné puchýře a mrzí mě to, protože to jsou opravdu krásné boty
Ale zase nemám puchýře. Tak nepotřebuju bolestné 
Já si nedávno krásně strhla kůži na malíčku ze své první procházky v těch krásných střevíčkách. Nevím, jestli za to můžou boty, nebo to, že jsem nesla asi 10 kilo komiksů, nebo oboje. Asi se vracím k teniskám
Po chvilce fňukání, že to je snad poprvé, co se dárek nekoná, jsem dostala takovou parádní věc do vlasů. 
Vlastní krabice kremrolí, to je teda něco. Já včera ráno vstala a dožadovala se dárku, protože mamka před lety prohlásila, že jsem její dítě pořád, takže to hodlá slavit. Kdo jsem, abych se tomu bránila.