Schikaneder, láska na první notu

10. září 2017 v 13:07 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Když jsem poprvé navštívila Sherlocka ve Vídni (mimochodem, vy, kteří jste měli tu odvahu a četli jste předchozí články, tak ano, Sherlock je žena, ale těsně před literárním kurzem v Čenkovicích jsme se rozhodly, že musíme mít tajné přezdívky. Ona je Sherlock, já jsem přirozeně Watson), užila jsem si tohle nádherné město se vším všudy. A když říkám se vším všudy, tak myslím i divadlo. Obecně si můžeme na Elwin prásknout, že sice miluje kulturu, ale reálně má počítač plný Marvelu (a Wonder Woman, protože je jednoduše nádherná a dokonalá a vtiná), Doctora a Harryho Pottera. Takže když mi Sherlock řekl, že půjdeme do divadla na muzikál, těšila jsem se. Že ho uvidím dvakrát, to jsem ovšem nečekala.


Nebudem dělat zagorku a na rovinu si povíme, že Emanuel Schikaneder napsal libreto ke Kouzelné flétně a hrál Hamleta. Oslí můstek - Sherlock letí na Hamleta s Tomem!!! AAghjazdhuisahfakszdfaeurhfcalsjkdh! - konec oslího můstku. No takže prostě tu máme historickou postavu v muzikálním zpracování. Byla jsem zvědavá, protože nadšení, se kterým mi všechno Sherlock vykládal, bylo... nakažlivé a výbušné. Taky je potřeba říct, že jsem začátek probrečela a měla většinu představení husí kůži. A probrečela ta správná místa. Odcházela nadšená a zamilovaná. Taky trochu smutná, protože následující den byla derniéra, na kterou byly lístky vyprodané samozřejmě půl roku dopředu. Navíc měla Eleonoru hrát o něco lepší zpěvačka. Ale zkazit jsem si to nenechala a probíraly jsme všechno, co nás napadlo. Včetně faktu, že by si tahle látka zasloužila seminář (který se, přátelé, koná na konci října a začátku listopadu. Neb co si Sherlock vezme do hlavy, to taky zrealizuje!). Druhý den jsme seděly v cukrárně, zkoumaly, co by mohla znamenat freska na protějším domě a - a zkrátíme ne úplně hezkou historku - o 5 minut později jsme běžely na tramvaj, abychom se s tihly přichystat na divadlo. Reálně v tomhle trháme rekordy, protože jsme se jakožto dvě holky nachystaly za 20-25 minut.







Milica Jovanovic byla jako Eleonora nepřekonatelná, všechno bylo tak nějak lepší, dokonalejší a silnější. Tleskaly jsme jako zběsilí a nechtěli odejít. Některé písničky dostaly nový rozměr, protože kdoví, zda Schikaneder ještě někdy vstoupí na prkna vídeňského divadla (že ho chce koupit Londýn a New York je trochu jiný příběh). Takže když jsme se dozvěděly, že bude mít Milica workshop, nebylo co řešit a my měly lístky, letenky a hotel. Ano, proto ty předchozí články o Kolíně nad Rýnem. Město hrůzy nezlikvidovalo fakt, že workshop byl absolutně geniální.
Sobota byla zasvěcená zpěvu, každý účastník si mohl připravit muzikálovou píseň a zazpívat, aby mu pak Milica řekla, co by se dalo zlepšit a hlavně jak. Sherlock všechny oslnil češtinou a nádherným textem z Draculy (nebude se teď bavit o tom, jak vypadá Hůlka, jo? Protože prostě ne!). Včetně provedení, kdy jsem i já jažto poleno z rodu hluchovníku zaznamenala neuvěřitelný rozdíl poté, co Mili pronesla několikero rad. Samozřejmě, měřit se s lidmi, kteří mají pravidelně hodiny zpěvu, to ani nejde. Ale musím říct, že jsem zažila spoustu okouzlujících momentů, kdy jsem mohla sledovat, jak se ty uzlíčky nervů uvolnily a najednou se hrdla rozezpívala prakticky barvou zlata. Kromě spousty rad jsme si vyzkoušeli menší vystoupení, vyfotili se a na druhý den dostali dú - naučit se písničku z Ariel.

Lidi, kdo z vás viděl film? A komu z vás se sakra líbila ta pošahaná písnička? Já to prakticky okamžitě vzdala, Sherlock se učil. Nejhorší na tom všem je, že překlad do němčiny dělal pravděpodobně někdo, kdo německy uměl na úrovni A -5, jelikož to prostě nedávalo smysl. A tak jsme Ariel poslouchaly v tramvaji, cestou do obchodu, na náměstí se sochou, všude. Nenáviděly jsme ji. Sherlock se pak ještě převlékl do slavnostního za keřem a bylo nám vysvětleno, že se budeme účastnit koncertu. Mili začne zpívat a my to krásně dozpíváme, samozřejmě s patřičnými pohyby. A protože jsme to nikdo pořádně neuměli, zdrhli jsme do parku a učili se to. Jo, tak po hodině zpívání to šlo. Jenže koncert měl dvě hodiny a hádejte co. Všichni jsme zapomněli stejnou část. A tak Mili začala, zapomněla text, pak jsme přišli na řadu, potom jsme vyluzovali neartikolované libozvuky a nakonec si udělali Ariel-pózu. Ale prosím vás, s roztaženými prsty, aby to nevypadalo jako hailování.


Kdyby to nebyl Kolín, tak bych pravděpodobně neměla takovou migrénu, že jsem myslela, že mi hlava pukne a u toho se pozvracím. Kdyby to nebyl Kolín, tak nezjistíme, jaká je nejmenší jednotka rozhovoru:
"Ahoj, můžu se s tebou vyfotit?"
"Jasně."
Ale i navzdory vražednému městu jsme to přežily.

Naše pouť s Schikanederem se zatím nekončí, neb bude seminář, na kterém se Sherlock a já pod jeho vedením pokusíme studentům ukázat, že historie a literatura nejsou mrtvé. A možná, možná přijde na řadu i ten Hamlet (viz oslí můstek). Nezbývá než dodat, že Emanuel Schikaneder mě okouzlil a na každé další setkání v jakékoliv nenápadné podobě se nesmírně těším.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 12. září 2017 v 10:49 | Reagovat

Jů, to se nám to krásně sešlo - i já jsem nedávno zažila ten neuvěřitelný pocit, kdy to někdo dá pár rad, parkrát na tebe sáhne a ty najednou úplně božsky zpíváš :-) To je něco tak krásného, že se to opravdu těžko popisuje. Moc ti ten zážitek přeju! To, že jsi hudební poleno, určitě není pravda :-)
PS: Malá mořská víla v americkém podání je naprosto příšerná. To ti pro změnu zase vůbec nezávidím :-D

2 Elwin Elwin | E-mail | Web | 24. září 2017 v 17:48 | Reagovat

[1]: Tak ty asi zpíváš božsky, ale já fakt ne :D ale je pravda, že jenom se na to dívat bylo neuvěřitelné :)
P.S. Díky, samozřejmě teď nedávno jsem si na to vzpomněla a ano, slova si pamatuju výborně :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama