Říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat. O vyhoření toho moc nevím a docela bych si tuhle zkušenost odpustila. Zato mám docela bohaté zkušenosti se stěhováním. Za svůj krátký život jsem se stěhovala 12x a teď k tomu můžu přidat další čárku - stěhovali jsme katedru.
Olomouc je nádherná, plná historických budov a kouzelných zákoutí. Historie sebou nese ale nebezpečí, že vám na hlavu spadne omítka a tak podobně. Přesně to se stávalo na naší milé krásné, avšak prastaré budově, odkud nás pak prostě vzali a přestěhovali. Teda vzali, my se sbalili. Tehdejšímu stěhování do náhradních mikroprostor jsem se vyhnula, letos si to vychutnávám se vším všudy. 22. ledna jsem naklusala do školy a pustili jsme se do krabicování německé knihovny, kterou mám už nějakou dobu na starosti. Další den jsme se dostali na půdu a přelepovali krabice z posledního stěhování. Jo, obě naše knihovny a většina knih vyučujících byly na půdě, tak malou katedru jsme najednou měli. 347 krabic se tam ukrývalo, včetně beden popsaných "studijní oddělení - červené složky na diplomy". Jo, byli jsme v pokušení si je vzít :D Po půdě přišly na řadu kabinety vyučujících a nám začalo hrabat. Padaly věty jako "no já balím M., heč!" a podobné. Někdy jsme objevili neuvěřitelné věci, jako třeba chřestýše, neotevřené müsli či meč s přílbou.
chřestýš germanistický, v tuto chvíli krotký
rozdíl mezi studentem a lektorem v praxi: student maká, lektor sedí a čte si
Nakonec to nejhorší nastalo až po přesunu. Stěhováci jsou silní muži, což o to (ač u práce dramaticky vzdychají), jenom je jejich počínání občas nelogické. Na druhou stranu, kdo jsem já, abych jim radila, žejo. A tak jsme získali několikero místností plných krabic, inteligentně jimi samozřejmě zaplnili vchod, abyste jako hodili držkopád, když se pokusíte dostat dál než dva centimetry od prahu.
A tak začalo vybalování. Protože nám semestr začíná 12. února a krabic je... dobrá, protože jsem zjistila, že blog navštěvuje vícero studentů a pořádáme soutěž o 3 knihy, kdo uhádne, do kolika krabic se katedra sbalí, tak řekněme, že krabic je moře. Vedení fakulty by sice bylo rádo, kdyby do začátku semestr bylo všechno vybalené, ale tak nějak to není reálné. Zprovozníme učebny, to zvládneme. Vyučující už taky nabíhají a vybalují si svoje věci. A my, studentští otroci, vybalujeme s nimi.
Nikdy bych netušila, že moje šílenství má i vyšší formu. Myslela jsem si naivně, že hlouběji už klesnout nemůžu. Ale když celý den řadíte čísla časopisu nejprve podle let, poté podle měsíců - nejnižší číslíčko DOLŮ - tak zjistíte, že se vaše jsoucno dostává do úplně jiných a neznámých stavů. Například zcela běžně zhodnotíte roky 1973 a 1976 jako stejné a hrozně se divíte, že Sinn und Form máte v roce 1976 i třikrát. Jo, čím to asi bude. Mimochodem Sinn und Form, jo? Vybalili jsme dvě krabice, seřadili. Už nám z toho hrabalo, začali jsme další krabice, dobrý, řadíme, vykládáme. A potom objevíme nějakou zaskládano chudinku krabici a v ní... jo, Sinn und Form. Takže k těm 5 vyskládaným hromádkám doskládáváte další. A do toho vám hrabe. Hodně.
Učebna, na které pracujeme - nahoře časopisy, dole Kundera. A všude krabice.
hromádky časopisů, vzorně seřazené a nachystané na zarovnání do regálů
severská mytologie a jiná tajemství krabic
A zítra samozřejmě pokračujeme, to je snad jasná věc.
A teď ještě tohle! Klobouk dolů, že jsi to přežila (doufám teda)! Teď už k dokonalosti zbývá jen to, abych vaše nové sídlo navštívila a do půl roku tam máte nějakou havárii a půl baráku budete muset zrekonstruovat 
Teda, opravdu plno knížek, důležitě je že jste vše přestěhovali v pořádku