Extrovert v karanténě

12. května 2020 v 21:24 | Elwin Smaragdová |  Deníčkoidní věci
Když se Česká republika rozhodla zavřít hranice, moc jsme o tom s našima nediskutovali. Zůstanu ve Vídni a uvidí se, vrátit se můžu vždycky. A tak jsem se ze dne na den ocitla sama na kolejích ve městě, které zelo prázdnotou. Čísla narůstala, rakouská vláda se do ničeho moc nehrnula, zato v ČR se rozjela obrovská spousta věcí.



1. Zprávy, zprávy, zprááááávyyyyyy!
Jsem si dost jistá, že tímhle šílenstvím si prošel každý. Hodiny a hodiny aktualizovat zpravodajské portály, sledovat čísla, opatření, vyjádření jedné i druhé vlády. Nutno podotknout, že to nebyl vůbec chytrý nápad, protože příval negativních informací - a na počátku to byly opravdu jen špatné zprávy - nedělá nikomu moc dobře.
Ještě než se v Rakousku zavřely restaurace a kavárny, stihla jsem se sejít s kamarádkou. Přivítání bylo podivné, bez obejmutí, čaj vynikající a u Stephansdomu jsme zkonstatovaly, že je něco opravdu špatně - poprvé jsme totiž viděly malý model kostela.



2. Panebože, já jsem fakt sama!
Jak už to tak bývá, extroverti milují lidi a společnost. Takhle, přátelé, občas bych vás všechny i pozabíjela. V takové dny se s radostí schovám před celým světem. Ale sakra, když já chci a ne když mi někdo řekne, ať si hraju na introverta dva měsíce! Prázdné koleje, moje nejlepší kamarádka v ČR. No nebudem si nic nalhávat, občas jsem nevstala ani z té postele.

3. Ahoj lampičko
Dva týdny jsem mluvila jen s rodiči na Skypu. Nic proti mým rodičům, ale... A tak jsem se jednoho dne při vaření přistihla, že si povídám s kávovarem. Zcela klidně jsem mu vykládala, že mám hroznou chuť na karí, takže bude, navíc jídlo bude nádherně barevné. Kávovar zatvrzele mlčel. Ani lampička na psacím stole neprojevila extrémní zájem o moje problémy s disertací. Tak nevím, jestli se na ně mám stále zlobit...?

4. Produktivita? A jak se to jí?
Internet se zbláznil. Karanténa je přece super k naučení se klasické řečtiny, pletení, hodinovým meditacím a přečtením všech knih, které máte na nekonečném seznamu už tisíc let. Někteří moji spolužáci psali disertaci jako diví a pochvalovali si, kolik mají času.
Moje maličkost tupě seděla u počítače, v ruce telefona a sjížděla instagramem až do hlubin. Mezi tím občas odepsala Britovi, který na tom byl velmi podobně, jen se u něj jednotlivé fáze projevovaly opožděně, neb Boris nikam nespěchal.

5. To bude dobrý!
Ale jasně, že přišly okamžiky naivního optimismu. Kdy jsem třeba vstala ve 4 ráno, abych se prošla ranní Vídní, viděla východ slunce a pokecala si s policií. Beze srandy, byli to moc milí pánové. Nebo když jsem se rozhodla, že půjdu běhat a málem padla za vlast s rouškou na držce.

6. Roušky
Ne, vrcholem bylo, když se začaly nosit v uzavřených prostorech. Já, vzorná Češka, je nosila všude. A jako jo, lidi na mě koukali jak na ichtyla, někteří se i zasmáli. Podívejte, já jsem na to fakt zvyklá, bejt divná. Jsem divná celej život. Ale nakonec to neslo ovoce, protože se na stránky stipendiátu podařilo protlačit článek o nutnosti roušek. Sice s mým ksichtem v záhlaví, ale dobrá věc se podařila.

7. Zmrzlinaaaa!
Kromě nadšení k pohybu docházelo, zcela logicky, i k nadšení pro jídlo. To mě teda vlastně neopouští nikdy. Ale během karantény jsem si vypěstovala závislost na zmrzlině. Byla jsem schopná ji jíst i na oběd. Aneb na co se těšíte v dospělosti? Až budu moct jíst cereálie k večeři, jojo.

8. Němčina!
Po prvním srazu se stipendiatem se navrhlo, že bych mohla zájemcům pomoci s němčinou. A tak jsme se začali scházet, velká skupinka a já si poprvé v životě vyzkoušela, jaké to je učit němčinu přes angličtinu. Přátelé, velká prdel, co si budem povídat. Velká prdel. Obzvlášť po dvou hodinách, kdy už nevíte, jakým jazykem vlastně mluvíte a co chcete říct.
Pozitivní na tom všem bylo a stále je, že jsem začala vídat i jiné tváře a byla sranda!

9. Hmmm... ono to není špatné!
Přirozeně. Poslední dva týdny karantény jsem si bydlení o samotě začala užívat, stejně jako procházky vylidněným městem. Logicky, když se to všechno blížilo ke zdárnému konci. Asi se hodí říct, že to rakouská vláda zvládla krásně. Dali vždy jen jedno datum, nic neprodlužovali, neodsouvali. Oznámení byla jednoznačná. Pravda, o sobotách se tu protestovalo proti karanténě... Ale podivné jedince najdete všude.




Když se prvního května mohlo konečně ven, zažila jsem mírný šok. Vídeň plná lidí. Byli všude, na lavičkách, v parcích, ulice plné. A mě to podivně dojalo. Město, které mi přirostlo k srdci jako žádné jiné, jakoby se probouzelo ze zimního spánku zpět k životu.
...asi na 10 minut, pak jsem ty davy začala nesnášet.






 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 12. května 2020 v 22:35 | Reagovat

Je vždycky zajímavý číst sdělení někoho, koho to vážně zasáhlo, když sama jsem introvert, pro kterého se změnila jediná věc, a to že má home office, jinak vůbec nic (no a že jsem si nemohla jít koupit jarní boty, ale jinak nechodím stejně vůbec nikam :D).

2 blondýna blondýna | Web | 13. května 2020 v 8:47 | Reagovat

Konečně !!!
Děkuji mnohokrát, jsem celoživotním extrovertem, který trpěl jako pes zavřený u boudy. Jsem zvyklá na společnost, lidi, mám jen minimální potřebu se separovat.
Umírala jsem týraná myšlenkami ve světě introvertů, kteří si nemohli karanténu vynachválit, život v teplácích je naplňuje.
Když jsem tuto sobotu poprvé sedla do vlaku, jel s přáteli do botanické zahrady v Troji, přišel mi svět konečně jako místo, po kterém jsem toužila víc než po chlapovi :D  :D
Dík za skvělý článek :-)

3 Lenka Lenka | Web | 13. května 2020 v 10:35 | Reagovat

Děkuji! Tenhle článek mi trochu pomohl pochopit moje povahové protinožce.  Ačkoliv  jsem se sama jako introvert v žádné karanténě a úplné izolaci neocitla,takový paradox, naopak jsem si pochvalovala o kolik méně je venku lidí. Dokonce doposud normálně funguju v práci, mezi lidma, do obchodu chodím téměr denně, už jen kvůli tomu, že jsem aktuálně odkázaná na život bez ledničky, takže tam prostě musím, čímž se i denně pohybuju venku a téměř žádné rozdíly nepociťuji, tak docela začínám vás extroverty chápat :)
Přeji hodně štěstí!

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. května 2020 v 10:41 | Reagovat

Jako člověk, který k životu společnost moc nepotřebuje, i když dovedně předstírá opak, jsem byl vlastně po celou dobu v pohodě. Na druhou stranu nesnáším zákazy a nařízení, takže - úředně nucen k tomu, co bych jinak dělal moc rád - jsem trpěl jako zvíře :-). Ale kávovar je pro tyhle okamžiky, myslím, moc dobrý společník. Neodmlouvá, jeho mlčení je chápavé a umí zachovat tajemství :-).

5 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 13. května 2020 v 10:48 | Reagovat

Docela často jsem na tebe vzpomínala a říkala si, co asi můj oblíbený osamělý extrovert dělá a jak se má. Tak to konečně vím :-) Vítám tě ve světě lidí, kteří si povídají s věcmi, zvířaty a rostlinami :-) Já mám se svojí orchidejí krásný vztah už dlouho a občas jí recituju Demla (jenom tu o orchideji, přirozeně). Karanténa, nekaranténa :-D

6 Elwin Elwin | E-mail | Web | 13. května 2020 v 11:07 | Reagovat

[1]: Zas nechci tvrdit, že jsem nějak extrémně postižena, ale na druhou stranu, vtipný to pro mě úplně nebylo, no :D a o to víc jsem ráda, když slyším, že to někdo zvládal v pohodě! :)

[2]: Posílám virtuální obejmutí a - DOKÁZALY JSME TO!!! Už to snad bude jen lepší a lepší!

[3]: Rádo se stalo :) a je super, že tě to nepostihlo příliš a že jsi nijak netrpěla! To je jenom dobře :))) ale teda - bez ledničky... to zní docela náročně!

[4]: To chápu! Jak nás někdo nutí dělat to, co chceme, ztrácí to svůj půvab! A děkuju za tip s kávovarem, dneska s ním hodím řeč znovu, je pravda, že tajemství nevyzradí!

[5]: Děkuju! :) Já se chtěla během karantény několikrát ozvat, ale nikdy jsem na to nesebrala dost sil a nechtěla jsem, aby to tady vyznělo... zoufale, zatrpkle či jakkoliv. Víš co, jsem přesvědčená, že povídat si s květinami, zpívat jim či recitovat, to jim prospívá! A zároveň připojuji obdiv - umíš pěstovat orchidej!

7 stuprum stuprum | Web | 13. května 2020 v 15:05 | Reagovat

Nejdůležitější v této krizové době je trávit čas s někým, s kým chceš být v postýlce!

8 Elwin Elwin | E-mail | Web | 13. května 2020 v 16:26 | Reagovat

[7]: Souhlasím!

9 King Rucola King Rucola | E-mail | 14. května 2020 v 7:02 | Reagovat

Zaujímavé - my sme si v Zürichu nič nevšimli, chodili sme ako vždy, masky-roušky nemusíme a pretože sme už starec s babičkou, tak sa nám dokonca ľudoprázdne ulice vyhýbali. Auta sme videli ako za časov koňskej dráhy. O karanténe som vedel z blogu a parky stáli za mrežami, si vyviedli niečo zlého! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama